Je druhá polovina října a na okenní tabulky bubnuje déšť. Na teploměru slabých deset nad nulou. Připadám si, jako bych byl v Norsku. Vzpomínám na těch úžasných čtrnáct dnů strávených na severu této krásné země.
info
Kategória: Prívlač
Vyšiel v čísle: JANUÁR 2010
Počet strán v magazíne: 3
Od strany: 68
Článok si môžeš prečítať zadarmo od 21.04.2015.
Všechno je jednou poprvé! Ten titulek jsem nezvolil náhodou. Přestože jsem navštívil Skandinávii snad již patnáctkrát, poprvé jsem se ocitl nad polárním kruhem, poprvé jsem chytil skutečně velkou tresku obecnou a poprvé jsem byl svědkem, kterak fjord přímo překypoval velkými treskami tmavými.
To v norském Dypingu, malinké osadě asi 300 km severně od polárního kruhu, jsem zažil všechna ta svá „poprvé“. Zájezd jsme si museli rezervovat již rok a půl dopředu, takový je o tuto destinaci v CK Pepa zájem! A pak jsme konečně vyrazili. Já s manželkou a kamarád Zdeněk Macháček též se svou drahou polovičkou. Cesta před námi věru dlouhá, po mnohaletých zkušenostech jsme si ji však rozdělili na více etap, a tak jsme to bez problémů zvládli.
Příjemné a klidné prostředí
Z Nového Města nad Metují jsme vystartovali netradičně v pondělí 10. srpna 2009, večer jsme se už plavili trajektem na trase Rostock – Trelleborg. V úterý jsme zdolávali po již „prověřené“ silnici č. 45 skoro 1 200 km, které nás dělily od švédského Strømsundu, kde jsme měli zajištěno ubytování v místním kempu. A středečních 800 km nám uběhlo jako voda.
Už v pět hodin odpoledne Zdeněk informoval správce domku Andrease Helskoga o našem příjezdu. Ten se během pěti minut přiřítil na kole, aby nám předal dům a loď. K dispozici jsme dostali celé horní patro se dvěma ložnicemi, obývacím pokojem s výhledem na přístaviště, kuchyní a WC se sprchou. Na chodbě stály dva mrazicí boxy na ryby a před domem se nacházela i malá filetárna. Škoda jen, že není větší, krytá a osvětlená. Nevadí, my si nějak poradíme. Loď měřila standardních 5,3 m, ovládala se volantem, vybavena byla echolotem (za příplatek) a motorem o výkonu 30 HP.
Dyping je maličká osada na břehu Sagfjordu, najdete ji v půli cesty mezi městy Bodo a Narvik v okrese Steigen. Za dobrého počasí dohlédnete na souostroví Lofoty, vzdálené odhadem tak 30 km. Domek stál přímo u přístaviště kutrů, naše loď kotvila jen o pár metrů dál. Zdeněk Edelmann, majitel CK Pepa, ve svých materiálech popisuje tuto lokalitu jako příjemné a klidné prostředí vhodné pro pohodovou rybářskou i rodinnou dovolenou s nádechem severské exotiky. Musím s ním jedině souhlasit!
To byl tedy úvod!
Porozhlédli jsme se dost, a tak hurá do vybalování. Pokaždé mne udiví, jak toho můžeme nacpat do jednoho osobního auta tolik. Byli jsme se Zdeňkem celí žhaví do večerního rybaření, jenže to cestování vykonalo své a my doslova a do písmene „padli za vlast“. No co, alespoň máme „nádobíčko“ připravené.
Čtvrteční ráno nás přivítalo oblačností, přeháňky se střídaly se sluníčkem a teploměr ukazoval 12 °C nad nulou. A tak to také zůstalo po celých deset „chytacích“ dnů. Po vydatné snídani jsme spěchali moři vstříc. Rozhodli jsme se prozkoumat nejbližší okolí, neboť návštěvní kniha uváděla, že za rybami není nutné podnikat dlouhé výpravy. Jedni naši předchůdci dokonce do knihy zakreslili mapku míst, kde se jim skvěle chytalo. Tam jsme se, pochopitelně, vydali nejdříve.
První „hot spot“ byl snad pouhých 500 metrů vlevo od přístaviště, kde se malá oblázková pláž pozvolna ztrácela ve fjordu. Na doporučené hloubce 30–40 metrů jsme skutečně zdolali několik tresek obecných a Zdeněk po hodině lovu dostal „obecňačku“ dlouhou 90 cm. To byl tedy úvod!
Druhé horké místo se nacházelo opačným směrem, asi jeden kilometr od našeho dočasného bydliště – tedy do fjordu. Je tam pár menších ostrůvků. Zvolili jsme stříbrné pilkry o hmotnosti 300 g s jednou černou nebo červenou „paprikou“ umístěnou nad nimi a pilkrovací pruty Penn 68º North o délce 2,40 metru, se zátěží na1 000 g.
Nestačil jsem dotahovat brzdu…
Za prvním ostrůvkem na nás vykoukla budova (pravděpodobně) s rybí líhní. Hloubka 70 metrů, ale pak se dno postupně zvedá. Přibližně 30 metrů od ostrova jsme zastavili na hloubce 35 metrů. Ještě srovnám loď – a jdeme na to!
Na echolotu se „vaří“ doslova „rybí polévka“. Nedočkavě jsme spustili nástrahy, a než jsme se nadáli, již jsme vytahovali malé tresky tmavé. Jo, tak tohle jsou ta echa na obrazovce! Usoudili jsme, že právě pod nimi by mohly číhat větší tresky obecné. Ale ne! Snad jsem neuvázl pilkrem na dně! Vtom se domnělá vázka pomalu rozjela a já nestačil dotahovat brzdu.
Vzápětí křičel Zdeněk, že má na prutu také velkou rybu. To je situace! Dva ohnuté pruty do oblouku, padesátikilová šňůra napnutá jako tětiva a dva chlapi, co se zoufale snaží přizvednout alespoň trochu rybu ode dna. Několikrát jsem si přehodil prut z ruky do ruky, ovšem digitální číselník mého elektrického multiplikátoru nekompromisně ukazoval hodnotu 35 metrů.
Uplynulo možná pět minut, když jsem náhle koutkem oka zaznamenal, kterak Zdeněk zoufale navíjí volně vlající šňůru. Bohužel, karabina nevydržela. A byla úplně nová.
Copak to asi bude?
Já pokračoval v souboji dál. Konečně se mi dařilo přitahovat rybu metr po metru k lodi. Copak to asi bude? Patrně velká treska obecná, anebo třeba halibut, ten se tady rovněž vyskytuje. Počítadlo ukazovalo už jen 7 metrů, když jsem několik metrů od lodě konečně spatřil siluetu ryby. To je ale macek! Doslova jsem se modlil, abych nedopadl jako Zdeněk.
Štěstí stálo při mně a dopřálo mi radovat se z kapitální tresky obecné. Boj už vzdala a nechala se přitáhnout ke člunu. Ať si Zdeněk přijde také na své, řekl jsem si a přenechal mu její vylovení. Ten tresku zručně zahákl, přesto však měl co dělat, aby ji vůbec do lodě dostal. Ani se nedivím, je jí kus, jistě má hodně přes vytoužený metr. Tu už Zdeněk s rozvinutým dvoumetrem v ruce hlásí 125 cm!!! Rybu jsme řádně vyfotografovali, jak jinak, a ještě jsme krátce rybařili. Opravdu krátce, poněvadž jsme se nemohli dočkat, až tresku v přístavišti zvážíme. Měla rovných 18 kg. Naše manželky na ni s údivem zíraly: „Takovéhle obludy? A ve fjordu?“
Pátek jsme příliš dobře nezačali. Špatná baterie v lodi nám narušila naše dopolední plány. A tak jsme vyrazili na výlet do 40 km vzdáleného městečka Innhavet, kde jsme si alespoň koupili něco dobrého na zub, tedy uzeného lososa, brusinkový džem a kaviárovou pastu.
Zato odpoledne na nás čekala v lodi nová baterie a nic nám již nestálo v cestě. A honem na známá místa! Tentokrát to nebyla žádná sláva – jen menší tresky tmavé (na papričky) nebo tresky obecné do 70 cm (na pilkry). Přesto jsme večer u filetovacího stolu měli co dělat. Kromě toho nám občas něco z rukou „vypadlo“, to pro párek norků, který nás z povzdálí sledoval.
I já jsem se dočkal
Sobota ráno? Škoda mluvit! Lilo jako z konve! Odjezd jsme proto museli posunout o hodinu. Zamířili jsme prozkoumat nové loviště. Ryby malé, zkrátka celkově nic moc. Asi po hodině jsme to vzdali a vrátili se na již osvědčené místo. V hloubce 70 metrů natrefil Zdeněk na krásnou tresku tmavou o délce 91 cm a poté k ní přibyli i dva menší mníci ze stometrové hloubky.
I já jsem se dočkal – obecňačky dlouhé 94 cm. A tak není divu, že si spokojeně libujeme, jak se nám daří. Přesunuli jsme se na hloubku 35 metrů. Echolot opět plný ryb. Náhle jsem dostal do prutu pořádný „kopanec“. Ne, to není vázka, to je určitě velká ryba! A byla. Vyklubala se z ní treska obecná s délkou 107 cm a váhou 12 kg. Nechala se „nachytat“ na norský stříbrný pilkr Sølvkroken o váze 400 g.
Odpoledne jsme podnikli s manželkami výlet na ostrov Engeløya. U městečka Bogoy jsme přejeli přes visutý most nad fjordem a byli jsme tam. Zde jsme navštívili starý poutní kostel, od nějž vede stezka (cca 2 km) k nejvyššímu menhiru v Norsku – měří šest metrů. Během zpáteční cesty jsme se věnovali „autohoubaření“ – stačilo jen zastavit u silnice a křemenáče posbírat. Náš jídelníček se rázem obohatil!
A najednou se děly věci!
Od neděle se sice počasí zlepšilo, sluníčko svítilo, avšak stupnice teploměru přesto ukazovala 14 °C. Změna počasí ovlivnila nejspíše i ryby. Na „tutových“ místech se proháněly pouze malé tresky, po velkých jako by se moře slehlo. Chytali jsme, to jo, ale nebylo to, samozřejmě, ono.
Teprve v úterý začal foukat vítr od Lofot. Všimli jsme si, že kutry místních rybářů už nevyjíždějí z fjordu na volné moře, nýbrž loví ve vzdálenosti snad jen 2–3 km od našeho domku. Začali jsme je tedy sledovat, z „diskrétní“ vzdálenosti. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že loví skoro uprostřed fjordu na hloubce kolem 600 metrů! Inu, i my jsme spustili nástrahy. A najednou se děly věci! V hloubce od 30 do 60 metrů se vyskytovaly tresky tmavé. Ale ne ty „otravné“ do 50 cm, ale ty od 70 do 90 cm! Braly výhradně papričky. Lhostejno, zda černé, či červené. Abychom si souboje vychutnali, použili jsme těžší vláčecí pruty do 200 g, s koncovým pilkrem o váze 100–150 g. Hned nám bylo jasné, odkud vozí „domorodci“ takové náklady tresek.
Poslední den s námi vypluly i naše manželky. Půjčili jsme jim pruty, seřídili brzdy a poskytli základní instruktáž. Poté jsme uprostřed fjordu vyčkávali, co se bude dít. Děvčata chvilku zápasila s technikou, ale pak se na ryby statečně vrhla. Se Zdeňkem jsme je pozorovali a museli se smát. Kdybyste viděli, jak se při tom zdolávání tvářily! Nicméně, každá chytila během půl hodiny po třech rybách, odhadem 70–80 cm dlouhých. Docela věřím tomu, že ještě pár dní a šlo by jim to stejně dobře jako nám. Fjord byl plný velkých tresek tmavých – to jsme ještě nezažili!
Náš pobyt ale končil a čekala nás už jen cesta domů, kterou jsme si zpestřili zastávkou na severním polárním kruhu. Na jednom jsme se však shodli, totiž že se do Dypingu rozhodně ještě jednou vrátíme.
Malý poznatek na okraj:
Když jsme majiteli předávali loď, nahlásili jsme spotřebu benzínu odhadem – asi 60 litrů. Ten jen mávl rukou, že to ani nestojí za řeč. Nakonec si řekl pouze o 200 NOK. Tak to by se u nás stát nemohlo!
Celá fotogaléria k článku
PrihlásenieRegistrácia 
