Novoroční rybářská meditace
info
Kategória: Infoservis
Vyšiel v čísle: FEBRUÁR 2011
Počet strán v magazíne: 1
Od strany: 42
Článok si môžeš prečítať zadarmo od 21.04.2015.
Rybář stoprocentní, zuřivý aneb skalní, jde k vodě stejně rád v létě jako v zimě. Léto má v rybařině sice řadu nepopíratelných kladů, a to nejen rozjásanou přírodu oplývající sterými krásami, květy, vůněmi a vlahým vzduchem, ale i faktem, že ryby v tuto dobu opravdu berou a že berou všechny; nepříznivým jevem tu pouze je, že řeka bývá obsazena buď koupajícími se Sirénami, ať už líbivými či méně líbivými, ale i sezónními rybáři, které rybář poctivý vidí u vody jen nerad. (O Sirénách už tak povšechně to říci nelze.) Jestli je rybář tvorem vysloveně samotářským, který je u vody nejraději sám. Zato rybářský vejšlap v prosinci za svižného východního větérku, pronikajícího až do morku kostí, za něhož nepostačujeme obsluhovati nos, je počinem opravdu chlapským, vyžadujícím člověka celého a ne nějakého potitěry. Výhodou této rybařiny je zase ta skutečnost, že u vody nenajdeme ani psa a že tu rybář může řádit sám, po svém, co mu hrdlo ráčí.
Rybáři skalnímu tedy zimavé počasí dvakrát nevadí, vyjde si k vodě před vánocemi i po nich. Voda bývá v tuto pokročilou dobu již zatvrdlá, jak říkají skalní rybáři, to jest ochladila se na minimum, a musí-li v ni rybář, třebaže jenom na chvilinku holou rukou lovit z řízkovnice nástražní rybičky, cítí, jak voda štípe, pálí, mrazí a jak zalézá mráz za nehty.
Rybář šoulá v zimě podle vody sám s jedním prutem v ruce a se zavěšenou živou nástražní rybičkou na háčku, jindy s husím střívkem a popouští vnadidlo na dlouhé šňůře, aby prosmýčilo kdejakou zátočinku, tůňku, hlubinu, výmol, místa za velikými balvany nebo místa zanesená naplavenými sem větvemi, travou, smetím, obzvláště pak tam, kde končí voda tažná a začíná zamrzající tůň.
Lovec kráčí povodím sám a sám. Jaký je tu klid, jaká krása! Nikdo ho tu neruší svou přítomností, radami, dotazy, pokyny, popř. výsměchem nad zvoraným zásekem, ani závistí, když našinec natře kapitálního tlouště jako poleno a ten druhý nic. Rybář, povaha samotářská, oddává se tu milenecky kouzlu klouzajícího splávečku peřejemi nebo zvolna se ploužícího tažnou vodou. Chycené tlouštíky nosíva v řízkovnici, ale v době předvánoční, tak symbolické zrozením největšího učitele lásky bližního k bližnímu, Ježiše Krista, nebo takhle k Silvestru, jihne srdce rybářovo jako sníh za jarního tání a rybář dává zpravidla chyceným rybkám svobodu, pouštěje je před odchodem domů opět do vody.
Rybář rád dumává, uvažuje, přemítá. Medituje, jak se šroubovaně říká, nejúporněji pak meditovává v době novoroční, kdy tak říkajíc jde do sebe a kdy zpytuje zevrubně své ledví; jakým byl v uplynulém roce; co kloudného vykonal pro svou rodinu, co pro společnost, pro stát. Dobré své stránky a dobré přednosti oceňuje spíše skromně, zato přísně si obnažuje své zlozvyky a rysy nedobré, hledaje cestu k nápravě.
Uvažuje, zda není vysloveným sobcem. Zda se poctivě stará o rodinu. Zda neodbýva svěřenou mu práci z jedné vody na čisto. Zda by mohl, kdyby chtěl, dáti výkon hodnotnější, co do množství i co do jakosti. Zda si opravdu zasluhuje svůj plat a nebere-li jej tak trochu zadarmo. Zda nevnucuje svůj názor a svou vůli jiným, zda je neznásilňuje, třebaže si je vědom toho, že ten jeho názor není opravdu názorem všeobecně správným, který by musil před každým obstát. Zda je občanem snášenlivým, obětavým, disciplinovaným, se smyslem pro obecné blaho. Zda si nehraje na povýšence, na diktátora, na člověka přemoudřelého, ačkoliv ví, kde ho pata tlačí, a zda ve svých podřízených nespatřuje pouze materiál, po jehož trpělivých zádech možno pohodlně šplhat; a konečně zda verš zpívaný o vánocích kůry andělskými… A pokoj lidem dobré vůle… není tak trochu zahrocen i vůči němu, rybáři a v rodině takto příležitostnému despotovi.
Mahen pravil: Rybář je hodný člověk. To jest člověk mravný, venkoncem ušlechtilý. Na nás, rybářích je, abychom hodnými lidmi opravdu byli. Budou-li hodnými lidmi rybáři i nerybáři, u nás, za hranicemi, za oceány, prostě bude-li vůbec veškero lidstvo dobré vůle, bude ve světě více lásky a více vzájemného pochopení druh k druhovi, národa k národu, rasy k rase, bude i méně nedorozumění a nebude válek, v nichž by se lidé, do té doby osobně se neznající, zabíjeli bez milosrdenství, nebude válek vyvolaných hrstkou lidí nehodných, zločinců, kteří je vyvolali jenom proto, že je posedla touha po moci, slávě, popularitě nebo po žoku peněz. Lidé hodní, vzájemně se respektující a se milující, nebudou se prát.
Takové asi myšlenky se honí hlavou rybářovou, který kráčí v době novoroční sám a sám neslyšně podřimující přírodou, po břehu zamrzajícího potoka nebo říčky svítícího tu a tam zrcadélkem volné vody. Nebo bývá modré, ale zimavé, jindy se jím honívají mraky zlověstně nabité sněhem. Olšoví a vrboví bývá prokřehlé. Poskakují v něm sýkorky a čmuchají v prasklinách kůry po něčem k snědku. Vzduchem se přežene a frkotem a tikáním krasavec ledňáček, nejinak, než jako zářivě pohádkový safír nebo smaragd. Shání teď těžko denní chléb a jistě že přečasto mu kručí hladem v břiše. Hranostaj ťapká elegantními poskoky a chvíli co chvíli mizí pod převislými šlahouny ostružiní jako pod baldachýnem. Slunce, i když svítí a plane naplno, je téměř bezmocné, neduživé, nehřeje a plouží se nizounko na polední straně nad obzorem.
Stmívá se, počíná opět mrznout.
Hle, zdá se, že bere! Opravdu! Ťuky, ťuk, a už splávek, trochu vlažně, mizí pod hladinou. Zásek, a kapitální tloušť se producíruje na vodě, ale už si dal říci a odevzdán ve svůj osud dává se vyvésti na mělčinu a na břeh. Boky má do zlatova, krásný, výstavný kousek! Byl by dnes jistě dobrý na pekáč, ale rybář si právě v dnešní své novoroční meditaci umínil, že bude chytat ryby napřesrok spíše pro radost z úlovku než pro kus masa a že nebude na každou chycenou rybku takovým chamtivcem, jakým byl až dosud. Že to pak myslí se svým předsevzetím opravdu vážně, pouští tlouště opět do řeky, něžně, neboť ryba je jikernačka, která založí na jaře nové potomstvo.
Vida, a ani mu teď toto ještě před nedávnem nemožné, nelogické, zbrklé a zbytečně rozcitlivělé počínaní, pustit zase na svobodu sotvaže chycenou rybu, nepřichází tak těžké, a je mu dokonce dočista blaze kolem osrdí. Vykonal přece také jednou za svůj rybářský život něco kavalírského, velkolepého. Přetavuje se prostě v člověka nového, lepšího. V člověka ušlechtilého, hodného. A takovým opravdu hodným lidem rybářským i nerybářským mnoho štěstí v novém roce!
Gabriel Brda
Československý rybář, 1/1949
Článok uverejňujeme v pôvodnej verzii, v originálnej dobovej úprave, teda bez jazykovej a štylistickej úpravy.
Stiahnuť článok v PDF formáte.
PrihlásenieRegistrácia 
