Pokud mi paměť dobře slouží, je to už téměř rok, kdy jsem napsal poslední článek pro magazín Slovenský RYBÁR. „Proboha to to letí…“ Ano, přímo letí! Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, jsou rybářské akce, výstavy a kaprařské večírky v plném proudu. Možná by bylo lepší, kdyby už začala sezóna a já si trochu odpočinul u své oblíbené vody buď úplně sám, se svým psem nebo se svou přítelkyní. Nejraději hned bych se vrátil na místa, která mě v loňském roce uchvátila a která si dodnes nechávám pro sebe. Bohužel, nemohu mávnout kouzelným proutkem, abych se v mžiku ocitl na revírech, o kterých často sním. A tak se k nim vrátím ve svých vzpomínkách. Napadá mě hned několik výprav a krásných zážitků. Ale jedna z nich ostatní převyšuje nejen zážitky, ale i poznáním a úlovky...
info
Kategória: Kaprárina
Vyšiel v čísle: AUGUST 2009
Počet strán v magazíne: 3
Od strany: 26
Článok si môžeš prečítať zadarmo od 21.04.2015.
Nejraději hned bych se vrátil na místa, která mě v loňském roce uchvátila a která si dodnes nechávám pro sebe. Bohužel, nemohu mávnout kouzelným proutkem, abych se v mžiku ocitl na revírech, o kterých často sním. A tak se k nim vrátím ve svých vzpomínkách. Napadá mě hned několik výprav a krásných zážitků. Ale jedna z nich ostatní převyšuje nejen zážitky, ale i poznáním a úlovky.
Začalo to nenápadně
Vlastně začalo to tak nějak nenápadně. Přítelkyně mi navrhla, že bychom mohli vyrazit někam na dovolenou k moři a konečně už bez prutů. Ta představa, že se válím u vody, ve vedrech a ještě bez možnosti rybařit? Šílené! Chvilku přemlouvání a kompromis byl na světě. Popisoval jsem krásnou pískovnu s tím, že jeden den se budeme věnovat rybolovu a druhý turistice nebo projížďce na kole.
Samozřejmě, že jsem ještě revír neznal, ale i kdybych měl chytat karasi u nás na koupališti, láká mě to víc než mořské potvory. A tak si každý balil po svém. S výběrem lokality jsem si několik dní skutečně lámal hlavu. Protelefonoval jsem nemalou částku s kamarádem Romanem Orlickým ze Slovenska, který dokonale zná tamní vody.
Chtěl jsem navštívit Dunaj, ale to by asi nebyla nejvhodnější destinace pro mojí přítelkyni ke koupání. Pak jsem si vzpomněl na vody, kam jsem se prozatím neodvážil jet. Abych to osvětlil, existují tam totiž snad ty nejhorší podmínky pro rybaření. Chytat se může jen z určených míst, stovky koupáčů, plachetnic, hlasité diskotéky z kempů, zákaz rybolovu v nočních hodinách (nesmíte být ani u vody), složité chytání, neznámá populace kaprů a mnoho jiných skutečností, které odradí většinu rybářů.
A to je právě ono! V minulosti jsem shromaždoval informace o těchto vodách. Jsem si vědom toho, že k těmto revírům se kapraři příliš nehrnou a to se nemění ani v letní sezóně. To bylo možná to, co splňovalo tak trochu mé i Gábiny podmínky.
Tak, a je to tady!
Když jsme k jedné z nich dorazili, koupil jsem si týdenní pobyt v kempu. Postavil jsem bivak co nejblíže k vodě tak, abych měl co největší soukromí. No a přítelkyně – ta už měla roztáhlou deku.
Sedl jsem si do bivaku a na chvíli zavřel oči. „Ten křik, ty lidi, tady nemohu vydržet“ - říkal jsem si. A tak jsem vzal pumpu, nafouknul si člun a vyrazil na vodu. Trochu jsem se uklidnil. Projížděl jsem se po vodě několik hodin a v mé hlavě to začalo šrotovat. Vymyslel jsem takový plán, který by byl vhodný spíše pro armádu, nikoli pro dovolenou a mou přítelkyni, která, samozřejmě, nic netušila. To už jsem byl ve svém živlu a můj mozek přepnul na jiný režim, který nemá nic společného s normálním životem. Rozkrmil jsem tři vybraná místa po čtyřech kilogramech boilie a pelet. Když jsem se vrátil do kempu, řekl jsem Gábině, že zítra vyrážíme na ryby. Překvapivě se mi dostalo souhlasu.
Ve 4. hodiny ráno mi zazvonil budík. Tak, a je to tady! Vše narovnat do člunu a mazat na jedno z míst. Ještě jezevčice Miky a vyrážíme. Za šera se dostávám na místo. Vypínám elektromotor a potichu podél rákosí dopádlovávám na břeh. Gábina si v naprosté tichosti rozdělala lehátko aby se ještě dospala. No a já byl už ve svém živlu.
Nejkrásnější melodie na světě
V prsačkách jsem stál ve vodě a olůvko s montáží zhoupával do míst, kde jsem měl zakrmeno. Paráda, na jednom prutu vymáchaná kulička a na druhém nadipovaná. Ani jsem nedokrmoval, abych nevyplašil ryby na mém krmném místě. Předpokládal jsem, že tam jsou. Vše bylo připravené, člun byl schovaný v lese a z větví mi koukaly jenom špičky prutů.
Nemám rád, když o mě někdo ví, a tak se kolikrát maskuji aniž bych musel. Možná byste se divili, ale najednou vidíte na vodě daleko více, než kdybyste si rozložili židličku přímo na břehu vedle svých prutů. Samozřejmě, že v tomto případě hovořím o chytání ryb na krátkou vzdálenost.
Sedl jsem si na kraj lehátka a začal také vnímat přírodu v lese. Úplně jsem se rozplýval. Jednou se mi pohled zarazil o krásné houby a podruhé o různé živočichy. Možná jsem trochu naměkko, ale když jsem si vzpomněl na ten kolotoč, který kvůli kaprařině u nás panuje, nemohl jsem jinak. Často mi připadá, že některým o tyto chvíle vůbec nejde. Bezpáteřně se ženou za svým cílem, za svými kilogramy, senzacemi a rekordy, i kdyby toho měli dosáhnout jakkoliv. O slovních potyčkách, nepříjemných diskusích i konkurenčních bojích se ani nebavím.
To vše mi lítalo hlavou, abych přišel na to, proč tomu tak je? Ze všech těchto skličujících myšlenek mě vyvádí ta nejkrásnější melodie na světě. Ten druhý svět, kvůli kterému to vše podstupuji a dělám.
Krásný kapr i zážitek
Cívka navijáku se roztáčela čím dál rychleji a já vyběhl k prvnímu záběru. Kapr nabral okamžitě směr do leknínového pole a já bezmyšlenkovitě vyrazil za ním. Po prsa ve vodě, s podběrákem v podpaží a ohnutou špičkou prutu jsem balancoval mezi leknínovými kořeny. Kapr se po chvíli položil na hladinu a já podebral svou první rybu.
Přinesl jsem ji na břeh ukázat Gabriele. Krásná jikernačka si získala náš obdiv. Protože si váhu sebou k vodě už nějaký čas neberu, zhodnotím to po svém. Byl to krásný kapr i zážitek! Když jsem ho položil na podložku, boilie z něj doslova teklo a mě bylo jasné, že na dně už dávno nic není.
Po vyfocení ryby jsem stáhnul druhý prut a začal okamžitě balit. „Musíme se přestěhovat“ - řekl jsem přítelkyni. Ta měla v mžiku sbalené lehátko se spacákem a deštníkem a my tak mohli nasednout na člun. Ještě než jsme odjeli na jiné místo, nezapomněl jsem rozkrmit dalšími 4 kg boilie, pro případ, že bych se chtěl na místo vrátit.
Před sebou jsem měl ještě půl dne a to bylo dost času na to, abych mohl mít druhý záběr. Opustil jsem rozplašené místo a mířil k přibližně 800 m vzdálenému fleku, které se mi den předtím moc líbilo. Potichu jsme opět dorazili ke břehu a během pěti minut leželi montáže na dně.
Zachránil mě déšť
Okolo šesté večer se na mě znovu usmálo štěstí. Tentokrát záběr přišel na nadipovanou (zvýrazněnou) kouli. Po půlhodinovém boji jsem podebral mohutného lysce. „No vida, a pak, že tady nejsou“ - promluvil jsem ke Gábině. Do setmění mnoho času nezbývalo a my se rozhodli, že pojedeme nazpět do kempu.
Koupáči balili deky a já se tvářil, jak kdyby mi patřil celý svět. Nečekal jsem, že se budu hned první den vracet s tak velkými úlovky. Cítil jsem se prostě skvěle. Pociťoval jsem, že taktika je správná. Jen ten druhý výletní den bez ryb, který mě čekal, mi trochu kazil plány. Sbalil jsem si pruty a psychicky se připravoval na pěší túru, kterou jsem přítelkyni slíbil. Ach, jo… nejraději bych na těch místech zůstal napořád.
K ránu mi ale vysvitla naděje. Kapky deště dopadající na bivak by mě mohly z výletu přeci jenom vysvobodit. Okamžitě jsem zpozorněl. Jaké jsem měl štěstí. „Gabrielo v tomhle se přece nemůžeme procházet, pojedeme na ryby a uvidíme jestli se vyjasní.“ Než jsem se dočkal odpovědi, už jsem na sobě měl nepromokavou bundu a rovnal věci do člunu, které jsem zakryl plachtou.
Nakonec naskočila Gábina s naší jezevčicí. A tak jsem si to spokojeně mířil na rozkrmená místa. Silně foukalo a déšť zesiloval. Musel jsem tedy zvolit nejbližší flek.
…a má dušička měla pokoj
Po patnácti minutách jsme dorazili ke břehu. Nepříjemné počasí se podepsalo na Gábiny úsměvu, která se krčila pod deštníkem. To už ale nástrahy leželi na dně a má dušička měla pokoj. Vítr stále zesiloval a déšť se roztahoval pod náš přístřešek. „Hm, tak to jsem asi posral“ - říkal jsem si.
Přítelkyně to kupodivu nesla statečně, ale to si pravděpodobně neuvědomovala, že jediná cesta nazpět je přes vodu, kde se stále zvětšovaly vlny. Ale ten šplouchanec na hladině mě vtáhl do úplně jiného světa. Zanedlouho druhý, který jsem už stihl zpozorovat. „A mám je tam, jsou tam“ - pošeptal jsem. Netrvala dlouho a už jsem stál ve vodě a bojoval s ním. Bez pláštěnky a bez gumáků jsem vlétl v oblečení do vody. Co zůstalo suché, lynčoval déšť. Ale zahoďte si klacek a jděte se schovat. Ani náhodou, nejsem přece blázen…
A tak jsem stál dál. Totálně promočený, ale šťastný jsem vynesl na břeh mohutného lysce. Nálada se najednou jak mávnutím kouzelného proutku zlepšila a Gábina po odfotografování sahala pro jehlu, aby mi napíchla tu správnou kuličku. Bylo jasné, že nyní jsem se přestěhovat po rybě, jak jsem měl původně v plánu, nemohl. Tak jsem rukama naházel do vody přibližně 2 kilogramy boilie na prut.
Díky silnému protivětru dopadaly kuličky maximálně 10 – 15 m od břehu. Čas letěl a nám s příchodem šera bylo jasné, že výjezd na vodu je nemožný. A tak jsme museli přežít bouřlivou a velmi chladnou noc na jednom lehátku i s naším psem. Moc jsem toho nenaspal. Hodně jsem poslouchal, jak jsou ryby aktivní. I přes silný vítr, déšť i vlny jsem občas zaslechl šplouchanec. Vítr je nahnal přímo ke břehu a já neodolal.
Neskutečný okamžik!
Ve čtyři ráno, jsem na holé tělo natáhl studené broďáky a pršiplášť a jeden prut zhoupl za rákos. Ve chvíli, než jsem doladil ten druhý, rozsvítila se dioda, která odstartovala několikahodinové šílenství v pomalu utichajícím dešti. U kaprů vypukla neskutečná žravost a já zkrmoval poslední zbytky boilie, které jsem měl určené pro jiné fleky.
Vrchol celého dne byli dva kapři, které jsem dohromady zdolával přes hodinu a půl. Jednoho přidržovala Gabriela už v síti podběráku a druhého jsem si musel navézt po pás ve vodě přímo do náruče. Neskutečný okamžik! Kapr odhadem s nižší váhou (dlouhý černý lysec s rozházenými šupinami) měřil 103 cm! Metr jsem sebou neměl, ale udělali jsme si pro zajímavost čáru na podložce, abychom po příjezdu domů orientačně věděli jeho délku.
Byly to opravdu veliké ryby! Nádherné! Proboha, měl jsem to ale štěstí. Ta pohoda, která nás provázela v tak strašných podmínkách, se nedá popsat. Nebyl čas si připouštět, že nám je zima, že už nemáme nic k jídlu a ani píti (byli jsme vybaveni na 1 den). Při tom všem jsme byli momentálně šťastní. Když jsem pustil mého „dabla“, voda se začala trochu uklidňovat.
Ač na jednu stranu nerad, naložil jsem vše rychle do člunu a uháněl k autu. Nechtělo se mi, ale jinak to nešlo. Byli jsme moc unavený a hladový. Až do rána jsme výbavu, oblečení a hlavně sami sebe sušili v autě. Měli jsme toho opravdu dost. Bivak v kempu podle očekávání zbořila vichřice, a tak zásoby a náhradní oblečení bylo promočené rovněž. Museli jsme ráno sbalit věci a odjet domů, prostě dál to nešlo.
Nebylo co vymýšlet
Při cestě nazpět jsme se zastavili v blízkém obchodním domě, abychom se ohřáli a koupili si jídlo. Po teplém čaji a jídle se nám udělalo lépe. I když venku stále ještě poprchávalo, rozhodli jsme se, že bychom se mohli ještě někde stavit. Gabriela koupila levné oblečení a já už se díval do mapy, kudy pojedeme domů, tedy popravdě jestli jedeme kolem nějaké zajímavé vody.
Jedna by tam byla. Bylo mi jasné, že když se dostanu k jejímu břehu, jen stěží odjedu aniž bych nenahodil. Myslím, že Gábina to věděla moc dobře. Takže jsme vlastně jeli znovu na ryby. Měl jsem opět výbornou náladu a po příjezdu k vodě ještě lepší. I když jsem vodu trochu znal, řídil jsem se spíše směrem větru, který zasáhl celou oblast.
Podle navátých pet lahví a větví na břeh bylo vše jasné. Vlny směřovaly do zátoky ve staré loděnici. Nebylo co vymýšlet. Člun ani jiné věci jsem už nevybaloval. Jednoduše jsem to tam mrsknul 30 m od břehu do podkaleného pruhu, kde pravděpodobně vedla mělčina. Tentokrát jsem na oba pruty nastražil plováky namočené do tekuté potravy Bacterie Septic. Tento produkt vydává stejný signál jako uhynulá mušle. Věřil jsem, že vítr nahnal odumřelá těla vodních živočichů do zátoky a tato nástraha jim bude nejblíže.
Do půlnoci se nic nedělo. Voda se definitivně uklidnila a já stáhl pruty. Gabriela šla spát a mě se nechtělo. Tak jsem nastartoval auto a jel se podívat na 10 km vzdálenou tekoucí vodu, kterou jsme po cestě na přehradu míjeli. Slezl jsem pod most, podíval se jestli poblíž nikdo nesedí a rozkrmil 3 kg boilie. Za hodinu jsem byl nazpět a Gábina už podle mých zapáchajících rukou od boilie Sea Food věděla, že ta výprava má nejspíš konec jinde, než kde jsme momentálně byli. Nevím, co mě to napadlo, ale byl jsem jak utržený ze řetězu.
Pozdě, milý kapře…
K ránu jsem trochu zaspal, a tak jsem nahodil později. Zbývaly poslední dva dny do konce dovolené. Seděl jsem na staré vyplavené lodi a užíval si čas. Chvílemi za mraky vylézalo sluníčko. Do toho mi trochu popadl swinger. Popošel jsem blíže k prutu a sledoval špičku. Ta se jemně chvěla.
Podíval jsem se po vlasci, jestli to nejsou naplaveniny a nebyly. Prut jsem raději zaseknul. V tom to ztěžklo a houpavým těžkým pohybem jsem přitahoval mně neznámou rybu. Už párkrát jsem zažil podobný tah a byla to většinou těžká stará ryba nebo malý kapr zamotaný do chuchvalce trávy.
Tak 10 m od břehu to ztěžklo ještě více. Už to prostě nešlo dál. Musel jsem do vody. Když jsem došel do těch míst, spatřil jsem kousek hřbetní ploutve. Byl to mohutný kapr. Ryba stála na jednom místě a já byl celkem překvapený, jak byla v naprostém klidu. Když jsem se jí snažil podebrat, nešlo to. Až tehdy jsem pochopil, že ona vlastně „uvízla“ na mělčině. Tak jsem podběrák na ní položil a tak trochu komicky ji zpacifikoval do sítě.
Kapr začal konečně vyvádět, ale bylo už pozdě. Byl v síti. Prut jsem položil do vody a oběma rukama jsem vytáhl ramena podběráku z kříže, abych ho mohl bezpečně vynést na podložku. Čím více zakalená voda odkrývala kapří tělo, tím více jsem byl v šoku. „Co to je za kapra, pojď mě pomoc, podej mi podložku“, volal jsem na Gábinu.
Tak majestátná, tak nádherná…
Na břeh jsme na podložce vynesly tamní poklad. Tak mohutná, těžká a tak vysoká. Tak majestátná, tak nádherná. No snad vyšší než delší. Ploutve jak závojnatka. Ne, ještě nikdy jsem podobnou neulovil. Dlouho po jejím puštění na svobodu jsem byl neustále v naprostém opojení. Ještě několikrát jsem si ji prohlížel na displeji foťáku, jestli se mi to jen nezdálo. S úsměvem na tváři jsem fotoaparát uložil do brašny a v tom jsem zaslechl: „Tak, kam razíme dál? “ Rozesmál jsem se ještě víc. Nemusel jsem nic říkat. Pro tento případ, jak už víte, jsem měl naštěstí předkrmeno na nerozplašeném místě pod mostem.
Příběh by byl moc dlouhý, kdybych měl popsat co se dělo tam. Poslední den pod mostem. Každopádně mohu prozradit, že jsem chytil tři dlouhé šupináče odhadem od 12-15 kg. Fotografie těchto tří šupíků si ještě nějaký čas nechám pro sebe. Ten most v pozadí by jste totiž lehce poznali a určitě vás nechci klamat nějakou fotomontáží. Píši to tak upřímně, jak si skutečně myslím. Chci si toto místo udržovat v tajemství. Co bych byl taky za rybáře, kdybych neměl nějaká „svá“ tajná místa?! Věřím, že vy je máte také. Proto doufám, že se na mě nebudete zlobit a že pochopíte, proč tak činím.
No a co k tomu více dodat? Snad jen to, že to byl ten týden, na který budu velmi dlouho vzpomínat. Podařilo se mi během sedmi dní chytit několik nádherných ryb a to na třech různých vodách. Na závěr by se možná hodila otázka, jestli stačí mít jen štěstí? Nejen po této výpravě mohu říci, že je skvělé když nám přeje. Ale jen to rozhodně nestačí. Potřebujeme toho daleko více. Kvalitní krmení, výběr dobrého místa, dobře zvolená taktika, správná koncová montáž.
Ano to vše nám pomáhá k tomu, abychom byli úspěšní. Ale rozhodně nám to bude k ničemu, když zůstaneme pohodlně sedět na fleku, kde je dovoleno chytat 24 hodin, na více prutů a to ještě se záchodem za zády. Doufám, že jste pochopili, co jsem vám tím chtěl říci. Takže vezměte klacky a jděte naproti svému štěstí! Těším se na vaše příběhy.
www.lkbaits.cz
Stiahnuť článok v PDF formáte.
PrihlásenieRegistrácia 
