Okouni a jak na ně?
nezadaný
20.06.2012 (7/2012)
0
info
Kategória: Infoservis
Vyšiel v čísle: JÚL 2012
Počet strán v magazíne: 1
Od strany: 99
Článok si môžeš prečítať zadarmo od 21.04.2015.
Jednou z ryb, která stále ještě není dosti ceněna- pokud je vůbec ceněna- je okoun. V řece, či potoce je pariou, na kterého každý udičkář nadává, když mu musí vytrhnout udičku i s požerákem. Hospodáři- rybnikáři není rád viděn pro žravost, které padnou za oběť jikry a potěr, či plůdek jiných chovaných ryb. A přece jest jeho maso skvělé a dovoluji si tvrdit, že po candátu je to naše nejlepší ryba. Že roste pomalu- za to on nemůže. Ale kdo se chce u vody pobavit, udělá dobře, venuje-li okounům trochu pozornosti. Stojí to za to a jsou vděčnou rybou puncto lovu.
Nyní, kdy máme již několik krásných přehradních jezer, zaujal v nich okoun svoji posici, a je proto lepší okouny chytat, než na ně pouze nadávat. Na své přijdou hlavně milovníci chození, třpytkaři a muškáři. Dravčík- okoun, jak známo, nejraději útočí na kořist, která jest v pohybu. V přehradách není hájen a možno ho lovit po celý rok. Ovšem z jara, kdy jde nejlépe, nesmí se chytat na třpytku. V dubnu a květnu, kdy se voda již pěkně prohřála, dozrávají v něm jikry a tu je pak žravý jako žralok. Útočí na vše. Chlamstá vám po splávku, když si přitahujete udici, abyste ji hodili jinam. Někdy bere dobře i na červa na dně, nebo na plavanou, ale po pohybujícím se vnadidle jde nejraději. Jak již řečeno, protože se v tu dobu nesmí chytat na třpytku, dělávám to tak, že chytám na lehkou udici- 20 damyl- bez splávku, s malým olůvkem. Nadhodím podle možnosti co nejdále, nechám vnadidlo klesnout na dno a pak po chvilkách popotahuji. Obvykle vám takto zabere, když je červ právě v pohybu. Rybář ovšem musí být stále ve střehu a nesmí mu při zabrání utrhnout červíka od tlamičky. Naopak, nutno ihned povolit tah, aby ryba dostala do tlamičky i háček. Protože se na většině přehrad dovoluje lov třpytkou až od 15. června, nebo později, bývá z jara na červa chyceno málo větších okounů. Většinou jsou úlovkem jenom takoví píďoví. Snad by to stálo za pokus, kdyby naše spolky hospodářící na přehradách dovolili lovit okouna po celý rok i na třpytku, která by nesměla být delší 2½ cm, nebo na muškové třpytky, které se dají házet jenom muškovým protkem, místo umělých much. Na takové mrňavé třpytky vám štika tlamu ani neotevře. Pak by se dostali i větší okouni, takoví, kteří vodě nejvíce škodí a nejvíce sežerou. Ti větší jdou na červa málokdy. Ti se pak sporadicky uloví až na podzim, když se začne chytat na malé rybky. Že by se na ty malé třpytky ulovil candát, není se třeba obávat, protože okoun loví ve dne, u mělkých krajů, kam candát, milovník hlubiny vytahuje až pozdě večer, možno říci v noci.
S opatřováním rybek bývá ve městech potíž. Chytám nejraději na třpytku a tak jsem si udělal takového ,,vraha na okouny“, jak to nazvali moji přátelé- rybáři. Předkladám svůj recept, aby to i jiní mohli zkusit, případně zlepšit.
Zprvu jsem chytal na menší třpytky, výrobek fy Rousek. Protože jsem však sem tam nějakou utrhl, což již jinak nejde- kdo neriskuje, nechytí- tak jsem pozoroval, že to přijde dost draho. A tak jsem si je začal vyrábět ze starých 9 cm podlouhlých, postříbřených třpytek, na které jsem chytával na Slovensku štiky. Z takové 9 cm třpytky uděláte pět až šest malých lžiček. Ty však měly také svou nevýhodu, právě tak, jako výrobky fy Rousek. Při tažení vodou házely nalevo a napravo. Stávalo se mi proto velmi často, že jsem cítil, jak okoun zaútočil, ale při vší pozornosti jsem ho nezasekl. Někdy sice zásek seděl, ale mimo tlamu, třeba v oku, pod hlavou, někdy v boku a dokonce někdy i u ocasu. Bylo třeba mít malou třpytku, jejíž trojháček jde jedním smerem. Prohlédl jsem staré ceníky anglických firem a našel jsem co jsem hledal, aspoň theoreticky. Byla to třpytka, podle Farlowa ,,hog-backed spoon“ volně česky preloženo, ,, třpytka s vepřovými zády“. Jak z obrázku vidno, jest její plíšek ve hřbetě trochu zlomen a na dolním konci má trojúhelníkovou plošku dolů. Její ohromná výhoda spočíva v tom, že trojháček jest namontován slabším mosazným drátkem na nosný kroužek a rotuje ve vodě s plíškem. Při tažení vodou jde krásnou přímkou, neodhazuje, takže zásek sedí v tlamě okouna. I ve stojaté vodě se třpytka otáčí pěkně rychle a působí dojmem malé, tlusté rybičky, takové jakési ,,vodní berušky“. Jest samozřejmé, že jsem prototyp vlastnoručně vyrobený vyzkoušel v napuštěné vaně a když zkouška dopadla nad očekávaní skvěle, těšil jsem se, až svůj vynález předložím pánům okounům k vyzkoušení. A věřte, byl to vskutku ,, vrah na okouny“. Dostal-li jsem se k vodě v příhodnou dobu a trefil na hejno okounů, vytáhl jsem na každý třetí, čtvrtý hod jednoho. A nebyli jen píďoví, byli to kousky až do 40 dkg, a to je přece již mezi okouny- ryba. Ovšem bez vrhačky Stabilu, nebo Tap, které střídám a 20 damylu by úspěch asi nebyl velký, protože taková třpytečka prakticky skoro nic neváží a bez zátěže by nelítala 20 m. Chytám na třpytku připevněnou na tenounký 40 až 50 cm dlouhý drátěný nástavec, do jehož horního obrtlíku, k němuž uvazuji damyl, navlékám excentrické olůvko, aby mi rotující třpytka nekrotila damyl a také abych mohl dále házet. Táto olůvka si také dělám sám,. Olověnou kuličku od 4 mm do 9 mm- abych mohl střídat podle potřeby- provleču mosazným drátkem v délce 4 nebo 5 cm. Dole se nechá z kuličky vykukovat asi 1 cm drátku, jenž se ohne okolo kuličky nad ni a tam se dvakráte neb třikráte omotá. Tím je olůvko na drátku připevněno. Nyní udělám nad olůvkem, ve vzdálenosti 10 a ž 15 mm očko o průmeru asi 3 mm a zbytek drátku pak okolo slabšího hřebíku omotám ve spirále dolů, směrem k olovu. Přečnívající zbytek drátku odstřihnu, ale vždy nechám koneček překukovati, abych mohl olůvka navléci i večer, při horším světle. Obrázek to snad poví lépe, než každé popisování.
Excentrická zátěž je nutná, protože třpytka rotuje rychle i ve stojaté vodě a kroutila by damyl. I když je šedivé olůvko obvykle nevýhodou, bývá při okounech výhodou a i na toto olůvko se dají chytit. Zhusta se mi stávalo, že jsem cítil šklbnutí, úder, ale okoun se nechytil. Při kratších vrzích v čisté vodě jsem viděl, jak okouni útočí a ,,cucají“ za olůvko, a tak jsem si řekl: ,, počkejte chasníci, já vám to olovo osladím“. A víte jak jsem na ně vyzrál? Takhle. Navlékl jsem na olůvko, resp. na jeho maszné nosné očko malý háček s očkem, a to tak, aby špička háčku od olůvka odstávala- viz obrázek. A víte, že se úpěch dostavil? Chytil jsem hned na to asi 15 okounů a 4 z nich byli chyceni- na olovo. A to se pak ještě několikráte opakovalo. Vždy část úlovku byla zaviněna ne třpytkou, nýbrž olovem. Mnohý rybář u vody nad tím krotuil nedůvěřivě hlavou, když viděl, jak okounovi vykukuje z tlamky olůvko a třpytka visí dole volně, za ním. Jenom jednou se mi dokonce stalo, že jsem udělal- double- dva okouny naráz. Jeden zaútočil na olůvko a chytil se za háček a když táhl za sebou třpytku, skočil jiný jeho kamarád na ni a chytil se též. Rád bych se též zmínil, že místo postříbřeného plíšku se dá použít též plíšku natřeného sytě, raději dvakrát, bílou emailovou barvou. To však doporučuji k používání v mírně podkalené vodě, nebo za večerního šera, protože za slunce a v čisté vodě je takový plíšek vidět přímo strašně.
Kdo z vás rád muškaří, ať to zkusí na menší vodě také s umělou muškou. Přišel jsem na to náhodou. Chtěl jsem si v řečišti pod přehradou, kde voda tekla letos v létě jen minimalně, nachytat na mušku pár jelečků, vnadidlo na candáty a zatím jsem za hodinu a půl chytil 32 okounů. Stojí-li voda, stačí mušku potahovat, pothávat po hladině. Okoun vám za ní pojede a bude po ní chňapat tak dlouho, až se oběsí. Zasekávat mírně, protože někdy skočí i jelec a mohli byste malou mušku utrhnout. A tož jsem pak, když na přehradě, při opadající vodě ryby nebraly, chodíval pod přehradu a okouny jsem donesl vždy.
A snad se někdo z čtenářů zeptá: ,,A proboha, co jste s těmi okouny dělali?“- Velmi jednoduchá odpověď. Snědli jsme je. Ujišťuji všechny, že okoun jest na jídlo báseň. Čistění je trochu obtížné, ony mu ty šupinky sedí pevně, ale jde to škrabkou také. Očistěné okouny rozřízněte po délce, ve hřbetě, na dvě půlky, obalte trošku v moce, bez housky, a usmažte na trošce tuku. Je-li dost tuku, lépe je ryby skoro upražit, pak se dají sníst i s kostmi. Naše české hospodyňky, pokud vím, nemají okouny vůbec v lásce, ale moje manželka je Dalmatinka, má rada každou rybu, ať malou či velkou, což je v pořádku, protože ,,malé ryby- taky ryby.“
Československý rybář 2/1948
Článok uverejňujeme v pôvodnej verzii, v originálnej dobovej úprave, teda bez jazykovej a štylistickej úpravy.
Stiahnuť článok v PDF formáte.
PrihlásenieRegistrácia 
